Poradna

Historie obouvání IV: Gotika zvoní rolničkami

3. 10. 2012

V posledním díle našeho seriálu, který mapuje historii obuvi, jsme skončili s exkurzí na přelomu prvního a druhého tisíciletí našeho letopočtu. Dnes se podíváme na to, jak se tato součást lidské garderoby vyvíjela po přelomu tisíciletí a zejména se zaměříme na období gotiky.

Právě gotika totiž dala vzniknout jednomu z nejzajímavějích a nejbizarnějších typů obuvi, s nimiž se v historii obouvání setkáme… Ale to zatím neprozradíme – více až v příslušném odstavci.

Druhé tisíciletí

Po přelomu tisíciletí boty stále získávají na důležitosti. Nesmíme ovšem zapomínat, že obuv stále patří mezi vymoženosti šlechtických, vysoce postavených rodin. Chudé poddanstvo nosilo buď jednoduché střevíce, které jsme si popsali v předchozím článku, nebo – a to v drtivé většině – chodilo po větinu roku bosé.

Bohatí lidé si ovem na svých botách dávali patřičně záležet. Jejich výrobou byli pověřováni dvorní ševci, kteří pro své pány vytvářeli zdobné, bohatě vyšívané skvosty z jemné kůže. Z počátku tisíciletí se také dochoval zvláštní druh obuvi, tzv. pontifikální obuv. Ta byla určena pouze pro nejvyší představitele rozvíjející se a sílící katolické církve.

Ve dvanáctém a zejména třináctém století dochází k masivnímu rozvoji měst, ať už jsou to města starší a čile rostoucí, nebo úpně nová, založená tzv. „na zelené louce“. Ve městech se usazují řemeslníci a panstvo postupně upouští od vydržování vlastních dvorních ševců. Místo toho si své nákladné střevíce nechává šít u nejvyhlášenějších mistrů ševců ve městě. V době po přelomu tisíciletí také vzniká tzv. obrácená obuv, která vzniká sešitím spodní a svrchní části obuv a pak jejím otočením na líc, také švy zůstaly na rubu. Při výrobě této obuvi se využívalo ševcovské kopyto, na němž se obrácené boty tvarovaly.

Gotika

Třinácté století poznamenává rozvoj gotiky. V období následujících století, která se nesou v jejím jméně, se dostává do módy velmi specifický druh obuvi – kožené boty bez podpatku a s prodlouženou, nahoru zatočenou špičkou. Tato špička byla původně docela mírná, ne nepodobná některým dnešním špičatým lodičkám. V průběhu let se ale boty prodlužovaly víc a víc, až jejich tvar dosáhl naprosto bizarních rozměrů. Takové boty pak asi nejvíce připomínají směšné dlouhé střevíce, jaké nosí dvorní šašci v oblíbených pohádkách.

Tzv. zobáková obuv byla tím delší, čím vyšší byl společenský status jejiího nositele. Dvořané mívali boty se špičkou, která svou délkou až 2,5x přesahovala délku celé boty a bylo tedy nutné si špičku přivazovat k pasu kvůli pohodlnější chůzi. Kromě toho byly zobákové boty často výrazně barevné a navíc ozdobené zvonečky či rolničkami.

Nutno podotknout, že zobáková obuv byla téměř výhradně určena mužům – pod dlouhé sukně žen se tento typ obuvi nehodil. Ženy tedy nosily boty z měkké kůže, přes které pro chůzi venku ještě navlékaly pantofle či trepky. Populární byly patnochy, malované dřevěné či kožené podrážky, které se k chodidlu připevňovaly páskem, protaženým přes nárt. V duchu dobové módy byly patnochy vybavené umírněnou prodlouženou špičkou.

Zdá se to neuvěřitelné, že v době přísné, chladné gotiky vznikla obuv tak nápadná, až rozpustilá. Oficiální místa té doby na nový trend ale rychle a rozhořčeně reagovaly. Na vině nebyla jen výstřední zobáková obuv, ale také společenský chaos, který způsobovala rostoucí moc měšťanstva. Šlechtické vrstvy se snažily omezovat délku špiček obuvi a zaváděly přísná omezení pro to, jak střižené či jak zdobné mohly boty (stejně jako celý oděv) být – a to vše v závislosti na společenském statusu jejich nositele. Jakékoliv prohřešky se krutě trestaly.

Zatímco šlechta a měšťané mezi sebou vedli válku o to, co se smí či nesmí nosit, na poklidnějším venkově byly trendy jasné a nekomplikované. Vesničané nosili jednoduchou obuv. Oblíbené byly lýkové nebo kožené postoly, střevíce, které se k noze přivazovaly řemínky. Z minulých staletí se uchovalo nošení dřeváků a pantoflí a ovinování nohou kožešinou v zimních měsících. Známou gotickou obuví prostých lidí jsou takzvané škorně či škarbály, kožené kotníčkové boty. Z praktických důvodů boty vesničanů neměly dlouhé špičky.

Zobáková obuv byla v různých více či méně výstředních variacích oblíbená až do konce patnáctého století, vytrácí se mezi lety 1480 a 1490. Na její místo se postupně vkrádá pravý opak: široké, kulaté boty, nazývané kravské tlamy nebo medvědí tlapy.

S koncem gotiky také postupně zaniká období středověku. Na gotickou střídmost a duchovno reaguje světská, radostná renesance, o níž a jejích módních trendech si zase povíme příště.

No Comments

    Leave a Reply