Čínská kultura dala světu mnoho dobrého – mimo jiné třeba kompas, papír nebo hedvábí, řadu slavných filosofů či básníků. Také s sebou ovšem nesla jeden velmi výjimečný zvyk: svazování nohou čínských dívek.
Vše, co je kontroverzní, tajemné a možná i trochu nechutné, přitahuje k sobě zákonitě pozornost a tak je i zvyku svazování nohou věnováno mnoho zájmu, včetně několika diplomových prací. Jak svého času svazování chodidel probíhalo a k čemu bylo určeno?
Tisíciletí zlatých lilií
Zvyk svazování chodidel čínských dívek byl praktikován téměř po celé tisíciletí: od desátého století našeho letopočtu až do počátku století dvacátého. Cílem zákroku, prováděného na dívčích chodidlech, bylo zastavení růstu chodidel – nohy dívky měly být dlouhé pouhých deset centimetrů.
Pouze takto malá chodidla byla totiž v Číně považována za atraktivní. Jako další znak atraktivity byl prosazován vysoko vyklenutý nárt. Obou těchto atributů krásy čínských žen se ovšem dosahovalo značně krutým způsobem…
Nohy dívek ve věku mezi pěti a patnácti lety byly v touze po kráse pevně svazovány obvazy. Touto technikou se zabránilo dalšímu růstu chodidel, pevné utažení obvazů navíc způsobilo, že se dívce zlámaly nártní kůstky a tím došlo k žádoucímu vyklenutí nártu. Prsty nohou byly často v touze docílit kuželovité, malé nožky zlámány a obtočeny kolem chodidla. Takto se v průběhu několika let dosáhlo onoho známého, špičatého tvaru nohou, který byl, stejně jako speciální boty na něj určené, známý pod názvem „zlaté lilie“.
Metoda svazování dívčích chodidel byla extrémně bolestivá, jednalo se o skutečné mrzačení mladých děvčat. Kromě zlámaných kostí a nepřirozeně zkroucených kloubů dívku často trápily i zarůstající nehty, které bylo třeba pravidelně stříhat, aby neprorostly až k nártu. Velmi častou komplikací byly také hnisavé záněty.
Dívka, která prošla procedurou svazování nohou, mohla jen s velkými obtižemi chodit, běhat nemohla vůbec. I při stání se musela opírat například o zeď. Z výzkumu, který byl proveden mezi čínskými ženami, které si ještě procedurou svazování chodidel prošly, vyplývá, že problém jim dělá i zvedání ze židle nebo sed v podřepu.
Jaký měl zvyk důvod?
Nejspíš se sami sebe ptáte, proč se proboha dívky nechávaly takto krutě mrzačit. Důvod jsme již naznačili: jednalo se o atributy ženské krásy a atraktivity. Žena s extrémně malými a zdeformovanými chodidly mohla doufat, že se výhodně a dobře provdá. Zvyk byl z toho důvodu primárně určen bohatším vrstvám populace, brzy se ale rozšířil mezi rolnické obyvatelstvo – a to i přes to, že takto zmrzačená žena nemohla prakticky vůbec pracovat a na statku tedy byla nepotřebná. Rolníci ovšem zvyk napodobili proto, aby se aspoň takto přiblížili aristokratickým vrstvám.
Zmrzačená chodidla patřila mezi nejerotičtější atributy ženy a manžel je směl spatřit pouze v intimních chvílích. Za velmi přitažlivé se také považovalo, když si žena obvazy sundávala a odstraňovala z nohou hnis ze zánětů nebo když se manžel směl účastnit omývání nohou či stříhání zarůstajících nehtů.
Konec kruté éry
Čínská metoda svazování chodidel přirozeně upoutala příslušníky jiných kultur, kteří s Čínou pěstovali obchodní či politické styky a obvykle je také do různé míry šokovala a zhnusila. Když se vlády v Číně ujali mongolští nebo mandžuští císaři, pokoušeli se zvyk zakázat, ale jejich úsilí bylo víceméně marné.
Zvyk svazování dívčích nohou byl zákonem zakázán v roce 1911. Výzkumy z přelomu tisíciletí ale ukázaly šokující fakt, že v čínské populaci stále žije určité procento žen nad sedmdesát let, které mají do nějaké míry zdeformovaná chodidla. Přežívá tento zvyk v některých končinách Číny? Doufejme, že již ne…
No Comments